THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už je to docela dlouho, co tahle deska vyšla. Ale Dying Passion pořád nic jiného nemají, a tak se ještě vyjádřím k tomuto počinu. Vypadá to, že většina dosavadních recenzentů tuto desku hodnotila veskrze pozitivně. Zřejmě ani já nebudu výjimkou, ale nepředbíhejme. Třeba zhodnotit, čeho na tomto kotoučku Dying Passion dosáhli. Všech deset věcí na Secretly se nese v linii melodického materiálu, kterému vévodí výrazný a osobitý projev Zuzky Lípové. Obejdou se bez tolik charakteristických kláves, zato mají šikovnou flétnistku Veroniku, která však podle mne se svou zobcovou i příčnou flétnou mohla dostat na albu ještě více prostoru. Přesto i tak jsou její melodie a vstupy velkým oživeným jinak běžného obsazení (2 kytary, basa, bicí).
Smyčcové vsuvky a spodky desku ještě na mnoha místech zvukově oživují, ale vzhledem k tomu, že je Dying Passion na koncertech nevyužívají, působí sice pěkně a funkčně, ale poněkud nadbytečně. Samotní Dying Passion jsou sice šikovní muzikanti, ale nehrají nic komplikovaného ani technicky náročného. Přesto je ale třeba říct, že právě z jednoduchého motivu umějí rozvést velmi povedené flétnové a vokální motivy, které se různě prolínají a doplňují, takže celkové vyznění Dying Passion opravdu vyčnívá nad průměr. Jestliže jejich demo No Time bylo ještě zařazováno do „doomového“ ranku, tak na Secretly už platí to, co u většiny dalších kdysi tzv. doomových kapel. Totiž, že už to dávno žádný doom není. V případě Dying Passion bych řekl, že ani nkdy nebyl a že dnes je u nich znát větší příklon k rockovým vodám. Ale ten „metalový“ základ zůstal. Na druhou stranu si myslím, že využitá murmuru už je pro Dying Passion zbytečné. Navíc je na desce opravdu slabý. Zuzana zpívá velmi dobře a originálně. Navíc i umí povedené a atmosférické texty pěkně nafrázovat. Její anglická výslovnost se zdá být naštěstí v pohodě, protože v tomto druhu zpěvu by se nedostatky projevily dost markantně. Naopak jejich muzice sluší kombinace mužského a ženského zpěvu. Co mne na albu trochu mrzí je zvuk. Nahrávalo se ve studiu Půda, které přece jenom patří k těm levnějším. Z ostatních věcí, které jsem z tohoto studia slyšel, je Secretly bez debat nejlepší. Ale srovnám-li jinak poměrně slušný a vyrovnaný zvuk s plností a prostorovostí živého podání Dying Passion. musím říct, že živě mi to přišlo vždycky lepší. Album mi přijde takové ploché. Hodnotím to přísnějším okem, protože se jedná o CD. Vím, že výběr studia byl v tomto případě striktně limitován finančními možnostmi.
Ale mohlo by to být prostě lepší a muzice Dying Passion by lepší zvuk rozhodně slušel. Protože i přes všechny tyhle mé výhrady se jedná o velmi povedené album. Ale D.P. mají rozhodně na víc. Jsem zvědav, s čím přijdou příště!
7 / 10
1. Space Illusions
2. Disgrace With Fortune
3. Secretly
4. Golden Eternity
5. Nightfall
6. It's Snowing Through The Night
7. When I Die
8. The Request
9. A Few Steps Into Darkness
10. A Long Night (My Death)
Absorb (2009)
Relief (2007)
Sweet Disillusions (2004)
Voyage (2002)
Secretly (2000)
No Time (demo) (1999)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Metal Breath Productions/Epidemie Records
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.